Jsem dobrý učitel. Bez razítka!

Tak k tomu přeci jen došlo: ředitelé škol jsou postaveni před fakt, že mají ukončit pracovní poměry s těmi učiteli, kteří dle vyjádření MŠMT jsou „nekvalifikovaní“. Záludnost nad záludnost ona nekvalifikovanost!

Aby nedošlo k nedorozumění – hned zkraje sděluji, že jsem vystudovaná pedagožka. Dle diplomu -učitel 2. stupně základního školství, chcete-li. Z tohoto titulu a také z praktických znalostí poměrů ve školách si dovoluji napsat svůj pohled na věc – tedy na tzv. kvalifikovanost českých učitelů.

Pan ministr Chládek sdělil, že není možné, aby ve školách učili nekvalifikovaní lidé. V podstatě je toto východisko zcela na místě. Chceme-li, aby české školství šlo kupředu, je třeba do první linie postavit odborníky na výuku a vzdělávání. Učit by měli lidé, kteří učit umí. Je to stejné jako v jakékoli jiné profesi – nikdo by se přeci nenechal operovat od lékaře, který daný výkon provést neumí. Umět je to základní, o tom není pochyb. Nicméně, jak dosáhnout toho, aby člověk uměl?

MŠMT muselo zaujmout konkrétní postoj k tomu, co znamená kvalifikovaný učitel. Jinými slovy – ten, který umí učit, odborník! Dle postoje ministerstva je kvalifikovaný učitel ten, který vystudoval vysokou školu s konkrétním pedagogickým zaměřením. Tedy má tzv. aprobaci - odbornost většinou ze dvou předmětů pro 2. st. ZŠ nebo pro SŠ, a nebo je jeho aprobace zaměřena na 1. st. ZŠ - a při tomto studiu konkrétních předmětů prošel také i pedagogickým vzděláním, někdy i psychologickým. Tedy takto vystudovaný člověk, který v podobě diplomu má právo učit na tom kterém stupni našeho školství, je pro MŠMT kvalifikovaný.

A teď otázka do placu – je toto východisko správné? Můžeme se spolehnout na to, že majitel diplomu je automaticky kvalifikovaný – tedy, že zná a umí?

Už při mém studiu na vysoké škole jsem se setkala se studenty, kteří ke svému budoucímu povolání neprojevovali absolutně žádné vlohy. Fakultu ale kupodivu velmi úspěšně absolvovali – zkouškami procházeli hladce, byli si vědomi svých povinností, index plný přesně tak, jak bylo požadováno. Škola jim dala diplom i přesto, že v praxi byli velmi špatnými učiteli a zjevné to bylo již na fakultě samotné. Někteří z nich si to pak i přiznali a školství opustili – k dobru svému i dětí!

Nicméně v praxi jsem pak natrefila na kolegy, kteří si to samé před x lety nepřiznali a učili dále. Možná teď někoho napadne otázka, jak já sama poznám, kdo dobrý kantor je a kdo ne? Nicméně věřte, že ve finále není zas takový problém hodnotit práci učitele. Vezměme jen v potaz, kdo vše se k tomu může vyjádřit: děti (přesně vědí, kdo jim sedí, je férový, umí zaujmout apod.), rodiče, kolegové, vedení školy. Minimálně tyto skupiny jsou s to perfektního vhledu. Mít názor na to, kdo z kolegů dobrý je a kdo moc ne, není zas tak náročné a ani netrvá dlouho k tomuto závěru dojít. Nakonec – všichni jsme přeci chodili do školy, v hlavách nás všech nepochybně i dnes figurují jména učitelů, které jsme už jako děti považovali za dobré a špatné kantory. Byť s diplomem!

Suma sumárum učitel může mít diplom, tedy kvalifikaci, a přesto nemusí být dobrým kantorem. A vědět to může spousta lidí kolem něj. Zdá se tedy, že nám někde po cestě nastala chyba. A nebo že by východisko pana ministra Chládka o tom, kdo je kvalifikovaný, bylo zcestné?

Osobně se domnívám, že zcestné není. Věřím tomu, že studium na vysoké škole je pro odbornou činnost podstatné. Otázka ale je, co vše ono studium obsahuje a jak moc jde do hloubky. Fakulty jsou totiž ty instituce, kterými projdou do praxe lidé, kteří v praxi ve finále nemají co dělat. Jsou to právě fakulty, které málokdy poskytují takové vzdělání pedagogické a psychologické, které by na studenty mělo natolik silný vliv, že by se buď odborníky stali (tedy identifikovali by se s tím, co teoreticky umí) a nebo by nezvládnutím šíře záběru museli školu opustit. Kdyby tomu tak bylo, neměli bychom učitele, kteří jsou schopni mávnout rukou nad situací dítěte frustrovaného rozvodem rodičů. Neměli bychom učitele, kteří ještě stále zavírají oči nad excesy jako šikana, zneužívání dětí, agresivita v rodině apod. Neměli bychom učitele, kteří nevědí, jak děti zaujmout, jaké metody a prostředky ve výuce použít. Neměli bychom učitele, kteří se sami dál odmítají učit. A i když se najde hodně těch, kteří jsou s to nahlas pojmenovat, co se teď a tady děje – s dítětem, s výchovou, se vzděláváním - povětšinou nejsou dostatečně vybaveni nástroji, jak věc účinně řešit. Zkrátka nestačí problém pojmenovat, daleko podstatnější je vědět, jak ho řešit. Odborníci na děti?! Jistě – máme přeci diplom!

A teď druhá strana mince – učitelé, kteří ono razítko kvalifikace nemají. Ale učit umí. Jsou to ti, kteří mají být na 2. stupni, ale skvěle pracují s dětmi z 1. stupně (nebo naopak). Ti, kteří vystudovali jinou vysokou školu, pedagogiku a psychologii viděli jen z rychlíku, a přesto jsou výbornými pedagogy a psychology. Ti, kteří navzdory absenci razítka jsou ochotni jít s dobou, studovat aktuální odbornou literaturu, která jim rozšíří obzory ku prospěchu jejich žáků. Všichni ti, kteří jsou svým žákům a studentům oporou, dobrým průvodcem a rádcem. Nepochybuji o tom, že spousta takovýchto učitelů bude v oné skupině, která by školy měla opustit.  Nicméně také nepochybuji o tom, že mnozí popadli příležitost za pačesy již před léty a skrz fakulty ono oprávnění získali. A možná, že jim fakulty i něco podstatnějšího přinesly. Třeba to nebyla jen honba za razítkem, ale poctivá cesta, na které se leccos nového naučili.

Osobně zastávám názor, že radikální řez nožem – máš či nemáš formální oprávnění – nebude pro naše české školství spásonosný. Hodně dobrých lidí odejde. A naopak hodně špatných lidí zůstane. I když jsou dle definice ministerstva kvalifikovaní. Možná to bude výzva pro ředitele. I když - jaká výzva, když nebude koho kým nahrazovat. Pravděpodobně se chytáme do další pasti, kterou bude třeba, za pár let, zase nějak řešit. Možná tím, že bychom na fakultách s pedagogickým zaměřením efektivně vedli studenty k pedagogice a psychologii? Vychovávali opravdové budoucí učitele? Odborníky, kteří chápou potíže dětí a umějí na ně adekvátně reagovat?

Ve Finsku mají laťku přijímacích zkoušek na pedagogické fakulty natolik vysoko nastavenu, že studenti mají problém se na školu dostat. U nás je tomu spíš naopak. Jak velká škoda… pro naše děti!